Příští měsíc oslaví teprve 30. narozeniny, ale v jeho florbalovém životopise už najdete, že jako hráč i kouč působil v superlize. Byl šéftrenérem mládeže v Tatranu Střešovice, nejúspěšnějším tuzemském klubu, a to v době, kdy v juniorské kategorii válcoval konkurenci. Vystudoval FTVS, působil u juniorské reprezentace, okusil i zahraniční stáž. Teď je ale Martin Czeczinkar coby šéftrenér mládeže jednou z nových tváří u Kanonýrů. Kdo v něm zapálil touhu po koučování a po kterém zápase mu bylo v životě nejhůř? I o tom vyprávěl v rozhovoru pro zápasový bulletin TO JE TO MĚSTO!

Kde se u vás vzala láska k florbalu?

Když jsem se dostal na sportovní gymnázium do Pardubic a skončil s hokejovou kariérou. Jel jsem trolejbusem a tam viděl reklamu na nábor do místního Sokola. Říkal jsem si, že bych to chtěl zkusit, protože mi hokejka chyběla.

A samozřejmě vám florbal hned šel, jak je u bývalých hokejistů obvyklé.

Ne, já byl výjimka. Měl jsem hokejku za pětistovku a čtvrtroku se jen trápil. Byl jsem sice rychlý, uměl se rozhodovat a předvídat situace, ale měl jsem obrovský problém s technikou. Trenér už se mě dokonce ptal, jestli to má smysl platit, ale pak přišel zlom. Doslova. Zlomil jsem hokejku, kluci mi půjčili jednu drahou a já zjistil, že s ní lépe vedu míček a můžu trefit víko brány z delší vzdálenosti. Najednou mi to začalo lepit. Posun nastal jen díky materiálu. Pak už to šlo rychle - propracoval jsem se k juniorům, nakoukl k extraligovým chlapům. Byl jsem dvě sezony u áčka, což byla pro mě velká zkušenost.

Kolik vám bylo?

Sedmnáct, byl jsem prvním rokem junior a hned jsem si premiéru odbyl v hokejové ČEZ Aréně v Pardubicích. Pak jsem se přesunul na vysokou školu do Prahy, takže jsem strávil nějaký rok v béčku Tatranu, ale hlavně jsem se ukotvil v Příbrami, kde jsem se začal profilovat jako trenér. Nejdřív jsem byl hrající kouč a tři roky jsme postupovali výš, až mě to zase vrátilo do Pardubic.

Koučování bylo ve vás?

Bylo. Na druhém stupni základky jsem měl v Kolíně na hokeji trenéra Václava Ráce a ten ve mně zakořenil vůdčí schopnosti, práci s tlakem sám na sebe. Je to neuvěřitelný člověk a až po pěti letech jsem si uvědomil, jaké vyznával hodnoty a co ze mě udělal za člověka. Vypěstoval ve mně pocit jak se neuspokojit a stále na sobě pracovat. Provedl mě i nejtěžšími momenty v životě.

On vás nasměroval na na sportovní-trenérskou kariéru?

Ano. A i já mladým trenérům sportovcům říkám, že pokud je trénování a sport trochu baví, oslovilo je, tak aby zvážili sportovní studia, zvlášť ti, kdo by se tím chtěli živit a ubírat se touto cestou. Jednak je trénování krásné řemeslo a studium na FTVS, poznávání trenérských kapacit a neskutečných profesionálů vás hodně formuje. Takže bych doporučoval každému FTVS a pak se dostat na zahraniční stáž. U studia je důležité mít hlad a hledat inspiraci, zkoušet trénovat více sportů a vzdělávat se v tom co vás ve finále bude živit. Sbíral jsem na ledě zkušenosti například od šéftreneérů z hokejové Sparty, trenérů v projektu světově uznávaných trenérských kempů Luďka Bukače, tři roky jsme trénoval mládež v Černošicích a po trénincích přejížděl vlakem na své florbalové tréninky do Příbrami. Byly to roky, kdy se vracíte i čtyřikrát za týden o půlnoci a jste neskutečně naplňený z toho co děláte.

Vy se dostal do Finska a byl u klubu Erä Viikingit.

Bylo to v první vlně, kdy se do Česka začal dostávat finský koncept, se kterým nyní pracuje reprezentace. Pro mě bylo super, že jsem mohl zachytit nejnovější poznatky ve hře a zblízka vidět fungování profesionálního oddílu. Obohatilo mě to a jelikož jsem v té době pracoval v Tatranu Střešovice, tak jsme s Jirkou Jakoubkem (trenérem) vylepšili zdejší herní principy a dali jim trošku šmrnc.

Trošku jsme přeskočili vaše trenérské angažmá v Pardubicích. Jaké bylo koučovat A-tým v 25 letech?

Hodně mi tehdy pomáhala praxe u reprezentace juniorů. Měl jsem vedle sebe velké kapacity a elitní trenéry této kategorie. Co se týče tréninků, systému a strategie, tak jsem se u áčka cítil hodně dobře. Na druhou stranu jsem neměl široký realizační tým, takže to bylo hodně na mně. K tomu jsem tam ještě dělal šéftrenéra mládeže, takže bylo obtížné se všemi komunikovat a utíkala mi práce s týmem zevnitř i týmová chemie. Z toho jsem se poučil. Ale jsem spokojený s herním projevem a s tím, jak jsem kluky připravoval. Myslím, že než se začala Superliga rozšiřovat, získali jsme historicky nejvyšší počet bodů, který nestačil na postup do play off. To nám uteklo v posledním zápase, které jsme hráli s Ostravou. To je dodnes nejčernější moment mé trenérské kariéry. Kéž bych to utkání mohl vrátit, protože si vyčítám jeho průběh z hlediska kontrolování. 

Už jste zmínil Tatran. Jaké bylo působení v tomto velkoklubu plném osobností?

Nadchli mě kluci jako Martin Richter, Milan Fridrich, Tomáš Kafka, kteří věděli, proč tam jsou, co mají dělat. Uměli to v klíčových momentech vzít na sebe. Měli mentalitu, že hráli do poslední vteřiny a zvítězí. Jsou to inteligentní lidi, takže uměli na základě zkušeností udělat na hřišti kvalitní rozhodnutí. Uměli vyhodnotit těžké situace. Nebo podpořit tým v kabině. A taky se mi líbilo, jak zapadají do áčka mladší hráči.

Spolupracoval jste tam i s koučem Jiřím Jakoubkem, který před pár měsíci jako první český trenér získal zlato na mistrovství světa. Právě on vedl úspěšné juniory.

Byla za tím vidět krásná a dlouhodobá práce tohoto profíka, který si vybral ty nejlepší lidi k sobě. Postavil úspěch na tom, že kluci sami chtěli ty dva roky na sobě pracovat, znali své role a znal je i realizační tým mezi sebou. Vyplatilo se mu, že je pracovitý a udělal pro český florbal obrovský úspěch. On věděl, proč si mě do Tatranu bere a já si toho vážil. Spolupráce sice skončila, ale to se v této branži děje. Já na to vzpomínám moc rád. Obohatil mě svými zkušenostmi ze zahraničí i reprezentace. 

Teď jste šéftrenérem mládeže na Kladně a vedení včetně sportovního ředitele Jana Pazdery vám hodně věří. Jaká je vaše vize u Kanonýrů?

Aby kluci měli silný vztah k městu. Aby si vážili toho, jaké logo nosí a za jaký klub hrají. Aby hrdě reprezentovali. Chceme společně s trenéry u nich vytvořit silnou emoční vazbu. Jako šéftrenér budu dbát na celostní přístup k tréninku. Chci v trenérech a hráčích prohlubovat oblasti správného rozcvičení, regenerace, výživy, práce s vlastním tělem. Nastavit jejich mysl, aby kluci chtěli pracovat, aby postupem věku na sebe byli tvrdí, měli píli. Aby trenéři na ně přenášeli zodpovědnost, učili je samostatnosti, aby si kluci sami uvědomovali, proč florbal hrají - at už pro zábavu, nebo výkonnostně. A abychom vytvořili s rodiči, trenéry i hráči silnou rodinu a chodili společně na áčko, které nás spojuje a je úspěšné.