Patří k těm trenérům, kteří se chtějí vzdělávat a kteří vědí, že i kouč musí na sobě pracovat. Počátkem února k tomu Stanislav Minář, který u Kanonýrů vede juniory a dorostence, dostal výjimečnou příležitost. Byl se na týdenní stáži „učit“ florbal ve švýcarském klubu SV Wiler-Ersingen, který se před měsícem dostal do finále Poháru mistrů. A vrátil se nadšený i povzbuzený.

Jak jste se ke stáži dostal?

Poslal jsem motivační dopis na Český florbal, kde jsem měl uvést i upřednostňované místo pro stáž, a já si vybral právě Wiler. Následně nám volal v angličtině rodilý mluvčí, aby zjistil, jak jsem na tom jazykově a v listopadu jsem se dozvěděl, že jsem byl vybrán. Společně se mnou jel ještě trenér z Panterů, který má vesměs holky a trenér z Přerova, který jako já působí v dorostu a u juniorů.

S čím jste do Švýcarska odjížděl?

Chtěl jsem se inspirovat, získat nové zkušenosti a přiučit se, jak to funguje v elitním zahraničním klubu. A zjistil jsem spoustu věcí. Že se nůžky mezi českým a švýcarským florbalem rozevírají především v kategorii U21 (junioři) a u chlapů. Dělají to tam skutečně výborně. Hráči jsou neuvěřitelně disciplinovaní. Jsou pracovití, chtějí se zlepšit. Jsou to profesionálové. Nejvíc jsem sledoval juniory, koukal na všechny jejich tréninky. A tím, že u áčka trénuje Radek Sikora (bývalý český reprezentant i asistent u národního týmu), tak nám ukázal celou kuchyni Wileru. Dával nám po trénincích zpětnou vazbu. Ptal se nás, co se nám líbilo, popisoval, jak to viděl on. Díky němu jsme byli u všeho důležitého. Byli jsme u posledních příprav na zápas i před samotným zápase v šatně.

Radek Sikora je velmi inspirativní, že?

Ano, žije ve Švýcarsku 16 let, hrál tam a teď i trénuje. Ve Wileru působí čtyři roky a pro nás byl klíčovou osobou. Výhodou bylo, že jsme s ním nemuseli mluvit anglicky, on nás do všeho zasvětil a jeden večer jsme trávili dokonce u něj doma. Ptal jsem se ho na všechno možné, snažil se být aktivní, abych z té stáže vytřískal co nejvíc. A když jsme se loučili po posledním zápase, říkal, že cokoliv budeme potřebovat, poslat třeba dokumenty k tréninkům, není problém a máme se na něj obrátit. Jeho přístup byl špičkový.

Občas je i v hokejovém prostředí slyšet, že rozdíl mezi námi a jinými zeměmi je v tom, že zatímco v Česku metody často tajíme a skrýváme, svět je v tomto otevřený. Bylo to tak i ve Wileru?

Ano, to jejich know how je pro všechny. A i tím, že jsme Češi, tak chce Radek pomoct českému florbalu. On býval asistentem v reprezentaci a je dost zhnusený z českého prostředí, že jsou hráči líní a moc nechtějí pracovat. Říkal, jaký je obrovský rozdíl, když teď vede v klubu švýcarské reprezentanty. Že u nás musel na reprezentačních srazech hráče nutit, ať jdou na maximum svých schopností, ve Švýcarsku je to automatické. A viděli jsme to na vlastní oči i na všech trénincích. I na tom posledním před zápasem do sebe hráči jdou, reprezentant nereprezentant. Zahazují se za mantinel, je tam neskutečné nasazení a pracovitost. Jsou soutěživí, nesnáší prohry, chtějí vždy vyhrát. V Česku mi to přijde takové na půl, málo se jde za hranici svých možností.

Taková ta česká klasika, že když se trenér otočí, ošulíme to…

… přesně! I mládež trenéry moc nepotřebuje. Oni do toho ani moc nevstupují, jejich efektivita tréninku je fakt obrovská. My do toho hodně krafeme, zatímco oni jedou a pracují.

Vím, že na to bude těžká odpověď, ale kdybyste mohl ze Švýcarska okamžitě přenést jednu věc, která vás zaujala, co by to bylo?

Moc se mi líbila klubová kultura. Viděl jsem to u osmnáctky, jednadvacítky i áčka, že když hráči přijdou na trénink či zápas, podají si ruku. Stejně tak trenéři. Když jdou hráči ze šatny do haly a potkávají ty, kteří zrovna končí, taky se zdraví. I hvězdy podají ruku mladším. Je poznat, že vzájemný respekt hráčů i trenérů je obrovský. A rovněž mě zaujalo, jak A-tým funguje po zápase. Nerozběhnou se do mekáče, ani nejdou na společnou večeři, protože mají v hale uvařeno. Každý si vezme, co chce, sedne si na tribunu, kde se nají a až pak odchází domů. Stejně to platí, když hrají venku, tak mají v autobuse připravené jídlo. Je to profesionální servis.

Předpokládám, že šlo o velké obohacení, že?

Ano, byla to fantastická inspirace. Pak bohužel přijde vystřízlivění, když se člověk vrátí do českého prostředí, kde je to všechno na půl. Zároveň ale vím, že vše, co jsem tam viděl, se dá i u nás lehce změnit. Jenže moc se nechce hráčům a i rodiče jsou často nastavení jako jejich ochránci. Nemají na děti čas, tak jim pak všechno povolí. Tam je pořád soutěživost, hráči sami chtějí jít za cílem a vědí, proč to dělají. Kdyby se objevila další možnost, rád bych jel na nějakou stáž znovu, protože se vám otevírají nové obzory a člověk má chuť se posouvat.

Co z vaší návštěvy vytěží Kanonýři?

Natáčel jsem a sestříhal konkrétní cvičení, která jsem hned nahrával do klubových aplikací. Každý den jsem si psal poznámky, vytvořil jsem asi 17 stránek a poskytl je všem trenérům v klubu. Vnímám, že jejich zájem i zájem hráčů byl velký, pídili se po mých zážitcích. A jestli chtějí něco dalšího vědět, jsem připraven se o vše podělit.