Nela Jiráková, úspěšná kladenská odchovankyně a především česká reprezentantka, se na 4. Základní škole Norská podílela na náborů nových Kanonýrů. A během "velké přestávky" poskytla webu rozhovor.

Měla na sobě dres české reprezentace a na místě, kde kdysi sama v hodinách tělocviku nejčastěji hrávala vybíjenou, dětem ukazovala, jak krásným sportem je florbal. Nela Jiráková, úspěšná odchovankyně Kanonýrů i absolventka 4. Základní školy Norská, se ve středu – den předtím než odjela s národním týmem do Finska – zapojila do vydařené náborové akce. Ta cílila právě na žáky partnerské školy Kanonýrů, kde před pár týdny vyrostlo speciální venkovní florbalové hřiště. „Snažím se dětem ukázat, že florbal je ten nejlepší sport. Miluji, jak v něm padá spousta branek během krátké chvíle, což je tedy občas i kruté. Zároveň je to sport pro hračičky, protože s míčkem se dá dělat spousta věcí a na jakýchkoliv místech. Často stačí mít doma kousek linolea. A když je v tom i vášeň, tak se výsledky dostaví,“ popisuje Jiráková,

Když na hřišti vidíš děti, které třeba poprvé drží florbalku, vzpomeneš si na své začátky?
Určitě. Já jsem hrávala fotbal, stolní tenis, k tomu tam byl ještě chvíli aerobik. Pak ale můj fotbalový trenér David Vorlíček přešel trénovat florbal a já ho následovala. Chtěla jsem jít do holčičí kategorie, jenže na Kladně byly jen juniorky a ženy a být v deseti letech mezi osmnáctiletými nebylo to pravé ořechové. A tak jsem šla s trenérem do mladších žáků a prošla s kluky až do dorostenců. Pak už jsem musela přejít k ženám, protože mi nebylo dovoleno hrát za kluky. Ale byla to pro mě ta nejlepší škola.

Zocelilo tě to?
Ano. Dalo mi to strašně moc, asi nejvíc do florbalové kariéry. Klučičí hra je jiná, je tvrdší, rychlejší. Člověk musí být víc ve střehu. Takže já jsem po příchodu k holkám ani nehrála juniorskou soutěž a šla jsem rovnou do žen, protože jsem tu kategorii převyšovala. Pomohly k tomu právě zkušenosti z klučičího florbalu. Všichni říkali, že jsem tvrdší v osobních soubojích, takže jsem asi po pěti zápasech v extralize byla nominována do reprezentace žen, kde od té doby pořád jsem. Ale mnohé se změnilo. Teď v Kanonýrech je dívčí složka na velkém vzestupu, holky už od žákyň hrají spolu a mám radost, kolik jich na Kladně potkávám s toolbagy.

Co bys jim podle své zkušenosti radila?
Možná občas tréninky kombinovat s kluky, aby byly holky zvyklejší na tvrdší a rychlejší hru. Protože když nemusíte, neuděláte krok navíc, nejdete rychleji do souboje, ani rychleji nevystřelíte. Ten tlak na vás není. A kluci ho udělají. Já neměla na výběr, byla jsem jediná holka v týmu a nikdo se se mnou nemazal. Rozhodně neřekli: Tam je Nela, jdi proti ní opatrněji. Spíš to bylo obráceně. Možná naopak měli nějaké sázky, kdo ji dneska sejme. Ale já s nimi vždycky vycházela velmi dobře.

Nechtěla jsi mezi holky dřív?
Musím poděkovat tátovi, který nikdy nechtěl, abych šla hrát mezi holky, protože si myslel, že mě to pošle do nížin ženského florbalu. Díky tomu jsem se pak mohla rychle prosadit na mezinárodní úrovni a v ženské reprezentaci. Byl to z jeho strany dobrý krok, že mě hned v mladším věku nehnal do Prahy, i když nabídky přicházely. Týmy si mě chtěly stahovat, ale on pořád opakoval: Ne, ne, ne. Do poslední chvíli jsem to „plácala“ za dorostenecké béčko na Kladně, které mi pořád dalo víc než dívčí juniorská liga.

Až jsi se nakonec vydala do Chodova.
A byla to správná cesta. Chodov se mi jevil jako nejlepší volba, i když v rámci cestování to nebylo nejlepší, protože jsem musela přes celou Prahu. Ale chtěla jsem do týmu, který sahá po titulu. Sice jsem se ho nikdy nedočkala, protože tam byla dvě prohraná superfinále, jednou jsme byly třetí a jednou sezonu nedohrály. V roce 2019 jsme dokonce ještě ve třetí třetině vedly o tři góly, ale finále nakonec prohrály. A o pár měsíců později tento „krásný“ výsledek zopakovala reprezentace v semifinále mistrovství světa.

Právě teď se řeší, jestli je superfinále správná věc. Tvůj pohled?
Vím, že je tam obrovský tlak na hráče i hráčky a ne každý se umí na to jediné utkání, které vše rozhodne, připravit. Ať jsou to hráči, rozhodčí, trenéři, tak ne každý má tak silnou psychiku, aby ukázal, co všechno v něm je. Myslím si, že by se zase měly vrátit finálové série, které rozhodnou spravedlivě, neboť v jednom zápase se může stát cokoliv. To jsme mohli vidět letos i u žen. Vítkovice byly favorizované, neztratily v sezoně jediný zápas, ale ještě 40 vteřin před koncem třetí třetiny Chodov vedl. Superfinále je skvělá komerční věc, naláká lidi, přenáší ho televize, ale finálová série rozhoduje spravedlivěji.

Ty už si superfinále sledovala jen jako divačka, protože před sezonou jsi odešla do Churu. Jaká to je zkušenost?
Skvělá. V životní části mě to nesmírně obohatilo. A i po sportovní stránce si nemůžu stěžovat, byť jsme jako tým nepodaly výkon, který se od nás předpokládal. Nechci se vymlouvat na koronavirus, ale když čtyři měsíce nehrajete, je pak složité se do toho znovu pustit. Pauza byla dlouhá a my se nebyly schopné vrátit do starých kolejí a už jsme na dobré výsledky v play off nenavázaly. Brzy jsme vypadly. Ale co se týká zázemí sportovního i lidského, tak jsem ve Švýcarsku nadmíru spokojená.

Na přelomu listopadu a prosince se hraje mistrovství světa. Jak se připravuješ?
Teď trénuji individuálně především kondici, protože co se natrénuje v přípravě, tak potom z toho těžíte i v lednu. V září pak hrajeme přáteláky se Švýcarskem, těsně přes šampionátem máme turnaj EFT. Snad to bude dostačující, abychom se na mistrovství dočkaly toho, po čem se už 10 let marně sahá. Tedy po medaili. Ten tým se za dva roky moc nezměnil. Skončila jenom Tereza Urbánková, jinak je stejná zkušená kostra, která se obklopí mladými puškami.

Už jsi zmínila nešťastné semifinále, které leckdo stále pamatuje. V zápase jste vedly 6:1, ale nakonec po drtivém finiši Švýcarek prohrály 6:7 v prodloužení. Pořád je ten zápas v hlavě?
Naštvání stále převažuje. A byť jsou to dva roky, tak když si na to člověk vzpomene, je mu smutno. Teď víme, že se po mistrovství světa ve Švédsku budeme vracet do Švýcarska, takže kdyby ten stěžejní zápas byl proti Švýcarkám, bylo by nepříjemné prohrát a pak poslouchat šťouchance od klubových spoluhráček. Doufám, že to tentokrát překlopíme na svou stranu.

A ve Švýcarsku působí řada českých hráček.
Já jsem za to ráda, protože zahraniční ligy jsou kvalitnější a holky pak nemusí přecvakávat na mezinárodní level, protože jsou na něj zvyklé z klubů. To je strašně důležité.

Zmiňujeme tebe, ale v reprezentaci hraje už dlouhodobě další Kladeňačka Magdaléna Plášková, teď se v ní objevuje i Lucie Řezáčová. A v juniorském národním týmu jsou ještě Janglová, Šolleová, Stůjová…
Asi mají holky z Kladna šikovné ruce. Čím víc se tam hráček dostává, tím lepší je to vizitka pro Kladno, že se tady dobře pracuje s dětmi. A doufám, že nás tam bude přibývat. Kladno je hokejové město, jenže ten se holkám moc hrát nechce. Navíc není levný, je časově náročný, a tak je florbal dobrou alternativou. Má tu i širokou základnu a jednou možná co do počtu dětí hokej přeroste. Pro holky je to ideální.

Foto: Roman Mareš (3x), Český florbal (1x)