A nebýt toho, že naši hráči doslova prospali vstup do prvního utkání, mohli jsme pomýšlet i na vytoužený postup. Přitom kluci před zápasem nejevili známky nějakého opojení. Oči otevřené, reagovali na podněty a nic nenasvědčovalo tomu, co se dělo v prvních minutách zápasu s Vormsy. Po hřišti se hráči ploužili, pohyby a reakce zpomalené, brankář také spíš spící, než bdící. A tak jsme po pěti minutách prohrávali již 0:4. Po mém burcování na střídačce se sice probrali a vyrovnali hru, ale góla nedali a konečné skóre 0:5 vypadalo na návrat k turnajům, kdy jsme prohrávali všechny zápasy. Věděl jsem, že kluci na to mají, aby hráli zápasy vyrovnané či vyhrávali a moje řeč v šatně se nesla v tomto duchu. Také jsem je upozornil na to, že nebýt těch prvních pěti minut, mohl zápas vypadat úplně jinak. Již jsem nedopustil, aby šli kluci do druhého zápasu v polospánku. Měli jsme dvě hodiny času, takže si mezitím trošku, no trošku víc :-) zaběhali a také jsme věnovali poměrně dost času rozchytání gólmana.

Do druhého zápasu jsme si řekli, že na ně vlítnem hned od začátku, že na to máme a že musíme vyhrát. A jak jsme si řekli, tak se i stalo. Za chvíli jsme vedli o dva góly a po celou dobu zápasu kontrolovali hru. Konečné skóre 6:1 v náš prospěch tomu odpovídalo. Z Black Angels jsme tak udělali Fallen Angels :-)

Ve skupině to znamenalo druhé místo a jistotu, že nesestoupíme, ale také nepostoupíme. I tak jsme přistoupili k zápasu o konečné třetí místo zodpovědně s odhodláním vyhrát. A stalo se. Výsledek 1:0 byl sice těsný, ale naše vítězství zasloužené. Vytvořili jsme si více šancí a soupeře, hráče Kutné Hory, jsme téměř k ničemu nepustili. Nepomohlo jim ani odvolání brankáře v závěru, ani dvě přesilovky během zápasu - jedna minutová a druhá dokonce tříminutová. Konečné třetí místo považuji za úspěch a věřím, že v příštím turnaji na něj navážeme.

Pochvala patří v první řadě brankáři Hajkovi Kočarjanovi, který se po nevydařeném prvním zápase, kdy pustil i to, co by měl s jistotou chytat, neuvěřitelně zvedl a druhý i třetí zápas nás perfektně podržel. Byl jak vyměněný, o čemž svědčí i poslední zápas s vychytanou nulou. Dále patří pochvala Matějovi Richterovi a Dominiku Drtinovi, kteří v obraně odvedli velký kus práce, přestože odehráli celý turnaj téměř bez střídání. A útočníci, ti se na turnaji také neztratili. Jen ještě více přihrávat a střílet na branku a dostat tak hru od mantinelu do prostoru brankoviště. Nejvíce pozitivní však byla bojovnost a touha po vítězství. Při chválení nesmím zapomenout ani na rodiče hráčů v hledišti, kteří nás opět pěkně povzbuzovali. Jmenovitě pak paní Burdová. Ta se ujala od zápasu s Black Angels ledního medvěda, našeho maskota, kterému bylo v její náruči zřejmě tak dobře, že to mělo blahodárný vliv i na výkon kluků na hřišti. ;-)