Proč jsi před touto sezonou skončil s hokejem?
Jako „druhoročák“ ve starším dorostu jsem nezískal v týmu roli, kterou jsem chtěl. Bohužel hokej je v určitých věcech hodně přísný. Také přeskakování mezi hokejem a florbalem bylo vůči klukům z florbalu nefér. Moc jsem toho s florbalem nenatrénoval. I přesto mi trenéři dávali příležitost hrát, a to na úkor kluků, kteří trénovali. Sice jsem měl více tréninků než oni, ale hokejových.

Zvolil jsi florbal. Bylo to těžké rozhodnutí?
Když jsem na to pomyslel tak půl roku před rozhodnutím, že budu hrát florbal, tak to bylo těžké. Ale jak jsem začal víc chodit na florbal, tak jsem dostal více příležitostí a hodně velký impuls byl, že jsem mohl trénovat s muži Kladna. Hokej mi teď nechybí.

Z hokeje jsi zvyklý denně tvrdě dřít. Pomáhají ti tyto návyky ve florbale?
Myslím si, že je to jedna z věcí, která mě drží hrát s kluky i přesto, že je musím dohnat na hokejce a ve vyhranosti. Přece jenom v současné době mám proti klukům odehráno v řádu desítek zápasů oproti stovkám, možná tisícům jejich utkání. I proto jim děkuji za trpělivost se mnou. Návyky z hokeje se snažím udržovat, ale je to kolektivní sport a k tomu potřebujete i to okolí, které se tímto směrem snaží vydat, ale musí to přijmout i ostatní. Ranní tréninky, které Kanonýři organizují, jsou určitě posunem ke zvýšení výkonnosti a je to super pro rozvoj. Ale vše je o individuálním přístupu jednotlivce, který by měl být v maximální výkonosti a s maximální účastí. A tady si myslím, že jsou rezervy. Na hokeji byl skoro každý trénink nominační a vůbec nepřipadalo v úvahu, že by někdo nepřišel, pokud nebyl nemocný nebo zraněný. A to jsme trénovali šestkrát v týdnu plus zápasy.

V minulém týdnu jsi byl poprvé přizván k ligovému utkání A-týmu. Do zápasu v Chomutově jsi nezasáhl. Přesto, co pro tebe nominace znamená?
I přesto, že jsem do zápasu nezasáhl, nominace pro mě znamená další impuls v práci na sobě. Zápas byl vyrovnaný. I tak jsem chtěl do zápasu naskočit, ale vím, že musím být trpělivý a pokorný.

Jsi považován za velmi nadějného hráče. Kam až sahají tvé ambice?
Myslím si, že to u někoho může vyvolat úsměv, ale mou ambicí je být platným hráčem švédského nebo finského týmu v nejvyšší soutěži, který hraje o titul.

V juniorském týmu patříš k oporám, přesto nelze říci, že bys bodově dominoval. Vnímáš to jako další postupný krok?
Je to o trpělivosti nejenom mé, ale i týmu. V domácím zápase s Libercem, kdy jsme prohráli 5:6 v posledních sekundách, jsem měl na prohře velký podíl. Takže pokaždé se nedaří, ale kluci se mě snažili podporovat. Další zápas proti Znojmu jsem na čtyři neděle vypadnul ze hry, protože jsem měl špatná žebra, pak jsem se dozvěděl z CT vyšetření, že byla zlomená. Občas se na rentgenu v nemocni na poprvé nezadaří. I přesto si myslím, že teď jsem zase o kus dál. Jestli jsou k dominanci potřeba hlavně body, tak to v týmu tolik nedominuji. Ale zase jsme schopni hrát se třemi lajnami, takže síly ve všech lajnách jsou rozvrženy v rámci možností rovnoměrně a každý má nějaké schopnosti, které ty ostatní posouvají buď nahoru nebo dolu.

Máš florbalový vzor?
V létě jsem viděl na Světových hrách ve Wroclawi hrát Švédy. A hlavně Kima Nilssona, to byl zážitek. Ale že bych měl nějaký florbalový vzor, to nemám.