Turnaj se opravdu pro nás nezačal vyvíjet úplně dobře, když jsme první dva zápasy smolně o gól a o dva prohráli. Na večerní zápas už dorazil i hlavní kouč Venca a my jsme odehráli úžasný zápas proti Švédům. Brno, s kterým jsme prohráli odpoledne 2:4, porazilo tohoto našeho večerního soupeře jen o gól 2:3 a “papírově” se tedy dal očekávat vyrovnaný zápas. Náš úžasný tým nám však připravil nečekanou lahůdku, kdy tyto Švédy rozmetl výhrou 9:0!

Natěšeně a plni odhodlání vyhrát jsme tedy druhý den, ve čtvrtek, nastoupili proti Tatranu, který měl zatím samé – a poměrně vysoké – prohry. Zápas jsme měli ve své režii a vyhráli zaslouženě 7:0. To rozhodlo o našem celkovém 3. místě ve skupině, protože při případné rovnosti bodů nerozhodovalo o umístění jako první skóre (které jsme v posledních dvou zápasech měli suverénně nejlepší), ale výsledek vzájemného zápasu, který v tomto případě hrál proti nám. Když jsme se podívali, na koho narazíme ve večerním zápase play-off, tak jsme se hodně divili. My, kteří jsme skončili třetí, jsme narazili na druhého z jiné skupiny, ale Švédové, které jsme vysoko porazili a skončili až za námi čtvrtí, narazili na pátého z jiné skupiny. I když zaběhlá pravidla i zdravý rozum napovídá, že by to mělo být spíše obráceně. Ale my jsme se nezalekli a na Bučis, kteří proti nám nastoupili z druhého místa ve vedlejší skupině, jsme se řádně nabudili.

A tak v půl deváté večer jsme nastoupili k prvnímu rozřazovacímu zápasu, který měl rozhodnout o tom, zda si vůbec na turnaji ještě v pátek zahrajeme. Už od úvodního pokřiku před zápasem bylo vidět, že jsme odhodlaní vyhrát a že Bučisům nedáme nic zadarmo. Ale to, co následovalo po úvodním hvizdu píšťalky, to bylo až neuvěřitelné. Vlítli jsme do zápasu, téměř celý jsme ho odehráli na polovině soupeře, Bučis se téměř nedostali k míčku a my jsme zaslouženě vyhráli 5:0. Děkovačka po zápase nebrala konce a my jsme stmívající se Prahou odjížděli šťastní a odhodlaní “rvát se” dál.

V pátek jsme v 10.30 nastoupili proti vítězi skupiny “D”, kterým byl tým Florko Košice. Zjistili jsme na webu, že to je mistr Slovenska v ml. žácích za sezonu 2014/2015, že ve skupině měl samé vysoké výhry a že jejich kapitán doposud vede kanadské bodování a hned na druhém místě je také hráč z tohoto týmu, přesto, že mají za sebou pouhé tři zápasy zatímco většina ostatních týmů už měla v té době odehráno 4-5 zápasů, takže neuvěřitelná produktivita těchto dvou slovenských hráčů. My jsme ale bojovníci a přesně v duchu hesla “Za Kladno se nehraje, za Kladno se bojuje” jsme všichni odmakali zápas na 110 %. Košice díky prvnímu místu ve čtyřčlenné skupině hráli odpočinutí teprve svůj čtvrtý zápas, my, po třetím místě v pětičlenné skupině už zápas šestý, ale nehleděli jsme na únavu z večerního zápasu ani na bolavé nohy a jezdili jsme sem a tam a troufnu si říct, že ze začátku se nám podařilo soupeře přehrávat. Košice jsme nakonec sice neporazili, prohráli jsme 2:4, ale byla to prohra se ctí a s hlavou nahoře a tým si vysloužil uznání i od trenéra dorostu Davida, který našeho kouče Vencu v tomto zápase zastoupil.

Co říci závěrem?

Po takovém nasazení a takovém výkonu nás prohra mrzela, i když se rozhodně nemáme za co stydět.

Bereme to sportovně a jsme hrdí na to, co naši bojovníci a bojovnice předvedli.

Jen tak dál a medaile nás prostě nemine!!!!!!