Cesta z "Havla" na Heathrow byla celkem v pohodě. Dokonce jsem i dostal nějaký malý občerstvení. V Anglii jsem byl za necelý dvě hodinky. Před dalším letem jsem sice měl další 2 hodiny pauzu, ale než jsem vylezl a autobusem přejel z terminálu 3 na terminál 5 a prošel všema těma jejich kontrolama, zbylo mi asi 45 minut.

Všechno ale šlo jak po másle a vypadalo to, že to tak bude pokračovat. Nastoupil jsem do letadla a byl jak Alenka - takovým velkým jsem ještě neletěl. Měl jsem možnost si ho pořádně prohlídnout, protože těsně před startem zhasly motory a trvalo dobrý dvě hodiny, než se to podařilo zprovoznit. Kapitán nám řekl, že se jednalo pouze o ten malý motor, který se využívá při nakopnutí těch velkých, takže se nemáme čeho bát (opravdu mě „uklidnil“). Každopádně nakonec jsme vzlétli vstříc černému kontinentu. Letěli jsme asi 12 hodin. Noc byla všelijaká, koukal jsem na filmy, poslouchal hudbu a mačkal se tam na sedačce. Dostal jsem 2x napápnout, takže jsem byl v klidu.

Po příletu už byli na letišti připravení organizátoři. Hned ke mně přiběhli a brali mi tašky, vedli mě do auta a vezli do hotelu. Hotel neskutečná pecička. Přímo u moře, postavenej v roce 2001, takže relativně novej. Opět jsem se šel napápnout a nakonec jsem ještě stihl tréninkových 9 jamek. Hřiště samo o sobě není moc těžké, ale jelikož je to přímo u pobřeží, tak hodně fouká a greeny jsou připraveny na 9,5 stopy, což je trochu jinej level než u nás.

Večer nás odvezli do místního amfiteátru, kde bylo znovu přichystaný pohoštění a nakonec hudební vystoupení. Název skupiny si teď nevybavuju, ale musel jsem si koupit CD, páč to bylo fakt super. Seznámili jsme se s lidma z Guatemaly, Trinidadu a Tobaga, Kanady, takže opravdu multi-kulti.

Při trénikovém dni od rána střídavě pršelo, byl vichr, svítilo slunce, pak pršelo ještě víc… Na to, jaký bylo počasí jsme nehráli úplně špatně, ale po 12 jamkách jsme se rozhodli kolo ukončit, protože jsme byli celí mokrý a hlavně zmrzlí. Takže těm, co mi z domova snad záviděli počasí, se může ulevit, páč tohle bylo asi nejhorší počasí, v jakým jsem kdy hrál golf. Na poslední jamce konečně padnul birdík, tak jsme to snad protrhli. Výsledky naznačovaly, že to bude challenge jako bejk, ale věřili jsme, že se s tím popereme. Čekal drink a večeře, pak jsme šli brzy ležet, protože další den byl start už v 8 ráno.

V prvním ostrém kole jsme začínali na 13. jamce stejně jako den předtím při tréninku, ale start to byl tentokrát vskutku povedený. A to nejen díky počasí, kdy se na nás zase začalo usmívat i slunce (kromě personálu, který snad ani neví, jak se mračit). Po 7 jamkách jsme měli na kontě 3 birdie a k tomu nějaký drobný. Jak to tak ale bývá, jednou jsi nahoře a pak následuje sešup. Na dvou jamkách jsme ještě zachránili alespoň bodík, pak ale přišel nepopulární sněhulák, tedy 8. Potom jsme zase trochu zabrali a stačilo to na průběžné 4. místo. Na první Austrálii jsme ztráceli bodů 6 - takže jsme jim chtěli dát večer něco do jídla :-), druhé USA byly před námi o dva bodíky a třetí Jižní Korea o bod. Nechali jsme si tedy na zítra úkol. Ale jak já říkám, je lepší se tlačit ze zadních pozic a dostat je pod tlak, než naopak (pěkná analogie s FBC Kladno - pozn. redakce).

Po lehké opalovačce u bazénu čekala večeře v restauraci u místní vinice. Večer byl opět mimořádný. Navštívili nás dva velcí sportovci. Tím prvním byl Cameron van den Burgh (RAS) - zlato z olympiády v Londýně na 100m prsa a tím druhým byl Didier Cuche (SUI) - stříbro z olympiády v Naganu v Super - G a mistr světa z roku 2009. Docela zajímavě povídali o nervech před závody atp., tak jsme si z toho něco odnesli a chystali se příští den ostatním vypálit rybník!

Ráno jsme dobře potrénovali a byli plni odhodlání. Bohužel ale musím konstatovat, že atak na medailové pozice nám nevyšel úplně podle plánu a skončili jsme na 6. místě celkově, na 2. z evropských účastníků. Říká se, že po posvícení bývá sračka a ta nás postihla zrovna v rozhodující den. Nechodily drajvy, nepadaly putty a mezihra taky nic moc. I tak jsme ale bojovali a top ten udrželi, což by se mohlo zpětně ocenit, ale bezprostředně převládalo zklamání. Zbýval galavečer s vyhlášením výsledků a nějakým tím mecheche. Další den už nastalo pakování a opět čekala dlouhá cesta domů, proložená nějakou tou "kukačkou" v Cape Town.

Čtyři dny uplynuly jako voda a byl tu odjezd. Co vám budu povídat, bylo to tu naprosto dokonalé a domů se mi samozřejmě moc nechtělo. O to víc, že při odletu bylo krásně, modrá obloha a v ČR čekalo sychravo.

Ještě něco o jídle - to je kapitola sama pro sebe. Neskutečné variace chutí a vůní, nápaditost... Gastroška na trochu jiným levelu než u nás. Ale na druhou stranu je fakt, že - jak jsem se v nějakém průvodci dočetl - hotel Arabella je jeden z nejlepších v Africe, tak to tomu odpovídá.

Příští rok se finále koná v Kalifornii a třeba se to seběhne tak, že dostanete info zase z jiný části světa. Nebo taky ne, kdo ví, co nám osud přinese...?