Stando, před sezónou jsi se z Chodova přesunul zpátky na Kladno. Co tě k návratu domů vedlo?
Klíčové bylo, že jako trenér jsem velmi ambiciózní. Trénoval jsem několik let mladší a starší žáky, najednou přišly nabídky na dorost, pak hned do juniorů. Došlo mi, že je ideální moment jít výš a také na sobě intenzivněji pracovat, co se týče přípravy na soupeře, systémů, sledovaní více zápasů, vzdělávání se a přijímání větší odpovědnosti.

Jak vzpomínáš na rok strávený na Jižním Městě?
Pro mě to byl mimořádně inspirativní rok, kdy jsem získal nejenom zkušenosti a poznatky, ale také plno přátel. Hodně věcí pro mě bylo nových a jsem rád, že jsem na Chodově mohl působit. Moc se mi líbilo, jak tam funguje mládež, jak pracují trenéři a celková práce top klubu. Ve starších žácích jsme neměli dobrou sezónu, ale letos vládnou, což jsme čekali. Šlapou jako hodinky, přeji jim to a jsme spolu nadále v kontaktu.

Jaké jsou tvé kompetence u týmu juniorů?
Jsme s Lipim na stejné lodi. Už před sezónou jsme si řekli, co chceme jeden po druhém a po hráčích. Jak moc to funguje, uvidíme podle výsledků na konci sezóny. Vidím hodně věcí, které musíme zlepšit. Chci, abychom byli preciznější, máme na čem pracovat. Všechna rozhodnutí děláme společně. Určitě si budeme analyzovat první půlrok.

Na Chodově jsi přičichl k individuálním tréninkům. Ordinuješ je Kanonýrům?
Tuto práci jsem měl v hlavě dva roky a měl jsem do toho velkou chuť. Na Chodově to měl v režii šéftrenér, který měl čtyři hráče pod sebou a třikrát týdně s nimi individuálně pracoval. Také Radim Cepek měl akademie pro talenty. Chtěl jsem se tomu věnovat, takže i díky tomu, jak to fungovalo na Chodově, mi to dalo odvahu s tím konečně začít.

Ve florbale zatím není individuální přístup k hráčům běžný. Jaký význam přikládáš této novince?
V budoucnu bude běžné, že nadprůměrný hráč, nechci říkat talent, využije této možnosti, aby s ním někdo sám pracoval mimo tréninky. Dohodl jsem se s Vojtou Novákem, hráčem starších žáků, že budu jeho “skills coach“ a od června s ním spolupracuji, trénujeme vždy maximálně jednu hodinu, aby každý trénink byl intenzivní a co nejvíce přínosný. Do září jsme jeli třikrát týdně většinou venku výhradně rychlost a rychlostní vytrvalost. Od září jedeme jen v hale, bohužel jen jednou týdně, když Vojta nehraje, a já nemám juniory. Věnujeme se výhradně technice, vedení míčku, všem druhům střelby, to vše v rychlosti. Snažím se s ním pracovat i na psychice, jsem tu pro něj kdykoliv. Do budoucna chci mít pod sebou více hráčů, ideálně z každé kategorie. Sám jsem si to zažil, nejvíc jsem se naučil doma, měl jsem každý večer hokejku v ruce a pořád jsem kvedlal nebo střílel. Když jsem viděl nějakou kličku, která mě upoutala, hned jsem pádil domů s tím, že to chci umět taky. Vždy, když jsem dostal zpětnou vazbu, co musím zlepšit, snažil jsem se na tom pracovat mimo tréninky. Pro mě je největší odměnou, že Vojta chodí na náš trénink o 10-15 minut dříve a s úsměvem. S úsměvem také odchází domů. Pro mě to má velký smysl a baví mě to. Věřím, že nás to oba posouvá.

Vraťme se k juniorům. Jaké jsou cíle pro tuto a další sezóny?
Jednoznačně postup do G2 ligy. Nutně potřebujeme mít juniory v nejvyšší soutěži. Kvůli tomu se roky zastavuje proces nějaké viditelné práce v kategoriích dorostu a juniorů. I proto v těchto dvou kategoriích vidím ne úplně dobrý přístup k práci a povinnostem. Dorost nemaká, protože ti kluci vědí, že až budou starší, tak je čeká totálně marná liga. Junioři nedřou, protože hrajeme právě tu marnou ligu a jsme i přes slabé výkony první. Opakuji, že je naprosto nezbytné hrát příští rok G2 ligu, díky čemuž zlepšíme a zrychlíme růst hráčů. Druhým cílem je připravit hráče pro mužský florbal, být zásobárnou pro A-tým, posunout jejich výkonnost s ohledem na potřeby elitního florbalu. Chystané rozšíření G2 ligy vnímám jako mimořádně špatné rozhodnutí. Jsem proti jakémukoliv rozšiřování soutěží, je to cesta zpátky. Proto chci, abychom se tam dostali prací a naší kvalitou, jinak tam nemáme co dělat. Za důležité považuji také to, aby hráči, kteří věkem končí v juniorech, nekončili s florbalem. Musí se porvat o svou šanci a hlavně mít cíle, pro které se obětují. Chci, aby se mohli podívat do zrcadla a říct: „Nevyšlo to, ale udělal jsem pro to vše, líbila se mi ta cesta.“

Patříš mezi ambiciózní trenéry. Kde se vidíš za deset let?
Těžká otázka. Mě na tom strašně baví ta cesta, která mě někam zavede. Nestojím primárně o medaile, tituly, to jsou úspěchy hráčů. Mě těší, že mám možnost jim k tomu pomoci. Přeji si, abychom pracovali výborně jako klub a někam se posunuli. Největší radost mi udělá, když na Kladně budou vidět výsledky tvrdé práce, to je ta ambice a celková odměna. Přeji si, aby trenéři, hráči a rodiče táhli za jeden provaz. Věřím v tvrdou práci, ta nás posune.