Mnoho nejmenších kanonýrů má za sebou premiérovou sezonu ve florbale. Jak jsi spokojen?
I když úplně spokojený nebudu asi nikdy (úsměv), tak z letošní sezony u přípravky mám ohromnou radost. Oproti 15 hráčům na startu máme nyní přihlášených 56 dětí, pro které se florbal stal sportem číslo jedna, a to mne hřeje u srdce asi nejvíc. Je super, že je na Kladně mezi nejmenšími o florbal takový zájem.

Někteří drželi florbalovou hůl v ruce možná poprvé v životě. Pokroky musí být v tomto věku enormní. Na to se dobře dívá, nemám pravdu?
Tak v tom máš naprostou pravdu, ovšem nejhezčí je sledovat to nadšení, zápal a odhodlání, kterého mají kluci a holky na rozdávání a my „dospěláci“ bychom si z nich v mnohém mohli vzít příklad.

Určitě to ale není jen o hezkém pocitu. Z pozice trenéra jistě řešíš i složitější situace. Které bys zmínil?
Pozice trenéra u mládeže a speciálně u přípravky je hodně specifická. Krom čistě sportovní výchovy je zde nedílnou součástí práce s osobností hráčů, kde je zapotřebí notná dávka empatie, a to je mnohdy těžší než samotný sportovní trénink.

Na čem obecně musí nejmenší florbalisté pracovat nejvíce?
Jak jsem již zmínil, tak to důležité, tedy nadšení, zápal a odhodlání, jim nechybí, a to je super. Teď je to na nás, abychom jim vytvořili co nejlepší podmínky pro jejich další florbalové krůčky.

Závěrečné „poselství“ Václava Suka?
Těžká otázka, ale pokusím se odpovědět co nejstručněji. Co se týče těch nejmenších, tak těm bych vzkázal, že i když se někdy nedaří, tak to není důvod truchlit. Důležité je nic nevzdat, dát do toho maximum a ono se to časem zlomí. My ostatní pak nesmíme zapomínat, že sport by pro ty nejmenší měl být především zábava a tím se řídit. Na závěr bych chtěl poděkovat Tomáši Leipnerovi, po jehož boku jsem u přípravky strávil dva fantastické roky a byla to pro mě ohromná zkušenost. Díky. V neposlední řadě nemohu zapomenout na podporující rodiče, kterým také moc děkuji za pomoc a spolupráci.