Kdy Petr Ďarmek objevil florbal?

Ještě s Jirkou Jandáčkem a Tomášem Chloupkem jsme chodil na Tatran na takové všesportovní hry. Hrával se tam

fotbálek, než bratři Vaculíkovi přinesli florbalky. Lehce nás naočkovali a už to jelo.

Už tehdy se rodila výjimečná parta?

Ano. Ta původní parta je ze Základní školy na Norbertově vedle Tatranu. Tehdy ještě nebylo tolik kroužků, měli jsme

hodně volného času, a tak jsme chodili často ven. Ve Střešovicích za kostelem jsme hrávali hokejbal třeba s Vláďou

Fuchsem, Martinem Zelenkou. A hráli jsme ho poměrně často, takže jsme měli základ.

Čím vás florbal v polovině 90. let okouzlil?

Že nám to hraní hned umožnilo cestovat. Brzy jsme jeli na první turnaj do Maďarska, pak do Švédska. To nás lákalo.

A klukům, kteří vedle toho hráli hokejbal, se zase líbilo prostředí. Na hokejbale se převlékali venku, pršelo na ně,

sněžilo. U florbalu to bylo pohodlnější. Takže jsme nastoupili do vlaku, ze kterého už jsme pak nedokázali vystoupit.

Sám jsem začínal s florbalem v roce 1996 v Jihlavě. Když jsme šli venku s podivnými hokejkami, mysleli si, že jsme

rybáři.

My to měli podobné. Koukali na nás divně. A když jste v Praze potkal někoho s florbalkou, mohl jste ho klidně

pozdravit, protože jste věděl, že ho musíte znát.

Čím to, že to tatranské partě tak šlo?

My byli v tělocvičně pořád. Byli jsme schopní se tam zavřít na celý víkend a někdy jsme na hale i spali. V dřevních

dobách jsme dokonce bojovali s vrátnými, že nás nechtěli dovnitř pouštět. Tak se jeden z nás proplížil pod vrátnicí,

otevřel vzadu okno a jelo se. Ta malá tělocvična je na Tatranu bokem, tam vrátní nechodili.

Na který z deseti titulů nejvíc vzpomínáte?

Rok 2004, kdy jsme otáčeli sérii s Ostravou. Začínalo se u nich na Sareze a po dvou zápasech vedli 2:0 (tehdy se

finále hrálo na tři vítězné duely). Další víkend přijeli do Prahy, měli připravené doutníky, šampaňské. Čekaly na ně

limuzíny, ale my tu sérii srovnali a vrátili zpět do Ostravy. Byl to fakt boj, nic instantního jako dnes superfinále, jediný

zápas. Hecovalo se to, s Ostraváky jsme si často volali.

Čím to, že vás vyhrávání neomrzelo?

Bylo to partou, bylo to i hierarchií. Těch deset kluků nebylo na stejné úrovni. Někdo byl výš, někdo níž, ale každý měl

nějaký svůj úkol, který si uvědomoval. Ve spoustě sérií jsme rozhodně nebyli lepší, ať už to bylo se Spartou,

Ostravou, Vítkovicemi, ale vyhráli jsme.

Který ze spoluhráčů vám byl nejblíž?

Vláďa Fuchs, Míra Hanzlík, Jirka Jandáček a Juraj Šádek. Čtyřka, která tam byla dlouho.

Vladimíru Fuchsovi se přezdívalo Kápo a myslím, že to byl kapitán se vším všudy.

Naprosto! To je nesmírně inteligentní hráč i člověk. Klidná síla, věčně pozitivní. Určitě jeden z důležitých lidí v týmu,

ale i Jirka Jandáček uměl v mančaftu udělat pořádek.

Je fakt, že kostra týmu roky zůstávala spolu.

To byl jeden základ, ale druhý byl ten, že pět lidí na hřišti vědělo, co se děje. A pět lidí taky vědělo, co ostatní přibližně

udělají. To mi v dnešním florbale a jeho současném individuálním pojetí chybí.

Dnes už hraje generace florbalistů, která s tím sportem vyrůstala odmalička. Už tu téměř nejsou „přeběhlíci“ z hokeje,

tenisu či jiných sportů jako za vaší éry. Jak hru vnímáte?

Z mého pohledu jsou na tom současní hráči o parník dál technicky i rychlostně. My ale měli lepší týmové pojetí,

zodpovědnost. Víte, když máte vedle sebe hráče, který ztrácí jeden balon za druhým, tak pro něj neuděláte všechno.

To když někdo ztratil balon u nás a on ho ztratil, zamakali jsme. Ale nemohl to udělat pětkrát za střídání, protože by u

nás nevydržel. Dnes se hraje na mnohem větší riziko, víc se běhá, vše se děje ve větší rychlosti. Ale paradoxně i

když mají kluci lepší techniku, tak vystřelit umí v lize méně lidí než dřív. My dbali na dovednost střelby, souhru, oni to

mají postavené na technice a rychlosti.

Mluvíte teď jako trenér. Kdy jste pochopil, že vaše místo už není na hřišti, ale na střídačce?

Až když tam zůstal ze „starých“ jen Juraj Šádek a přišla nová generace. Já však trénoval od roku 1994 – holky,

juniory. Měl jsem k trénování vždycky blízko, měl jsem totiž nějaké pedagogické vlohy, aniž bych byl učitel. Tíhl jsem

k tomu. Ale když jsem stoupl na střídačku áčka, tak – někdo tomu říkal tatranská škola – jsme jen pokračovali v tom,

co jsme v Tatranu založili. Nepřišla žádná revoluce, ale hodnoty, které jsme měli, jsme předávali dál. Jenom se k

jinému jádru, kostře přidávali mladší, které jsme to učili taky. A fungovalo to.

Z Tatranu jste ale jako trenér odešel a našel florbalové Kladno. Jak?

To bylo před Ondru Fuchse (místopředseda oddílu), který měl vizi a hledal někoho k A-týmu. Já měl za sebou

dvouletou pauzu, kdy jsem se věnoval svým dětem a svému hraní. Měl jsem zkušenosti a relativně úspěšnou historii,

ale příchod byl těžký v tom smyslu, že jsem nechtěl působit jako někdo, kdo jsem dorazil machrovat. Měl jsem vizi,

kterou jsme s áčkem naplnili. První rok se nepostoupilo, druhý rok už ano a série v play off byla 9:0. Že se to pak

nepodařilo udržet v superlize, je něco jiného. Nicméně byl to hezký čas a ode mě dobré rozhodnutí.

Však jste pořád ve vedení oddílu.

Já jsem konzervativní člověk, který nemá rád změny. Takže když jsem šel do Kladna a udělal tu velkou změnu, řekl

jsem Ondrovi, že nechci, aby na to za rok dva hodili vidle a já tu zůstal viset. To mi se Zdeňkem Jirákem slíbili a řekli,

že chtějí trvale pracovat. To byla zásadní věc. Líbilo se mi, že je Kladno sportovní město, které má výborné zázemí. K

tomu je důležité finanční zázemí okolo klubu. Není to one-man-show, ale vedou to dva lidi, kteří se umí skvěle

zastoupit. A i to rozhodlo. My se na Tatranu nedohodli, protože naše vize se rozcházely. Tatran směřuje jiným

směrem, hraje jiný florbal a je přirozené, že jsme se rozloučili. Ne ve zlém, ale šli jsme si svou cestou. Ovšem dál tam

hraju za veterány.

Pro žízeň?

Taky jsem si to myslel, ale my pravidelně vyhráváme. A to tam můžou nastoupit kluci, kteří jsou o čtrnáct let mladší

než já. Žízeň si ale uděláme. Pro nás je důležité, že se sejdeme na tréninku, protože ty jsou pro nás lepší než soutěž,

ve které letos začínáme poprvé i prohrávat. Což nás nutí, abychom pro sebe něco udělali.

Zároveň jste dál trenérem. U Kanonýrů vedete elévy.

Jsem s těmi desetiletými kluky třetí rok. Je to super, protože pořád vyhrávají svoje koše, a tak teď řešíme, jak udělat

ve výkonnosti krok dál. Hlavně mě těší, že ti kluci jsou hrozně fajn. Jsou vychovaní, není mezi nimi nikdo, kdo by

vybočoval z party. Potkávají se i mimo tréninky, zápasy, chodí si vzájemně na narozeniny. Přijde mi to strašně super,

že jim florbal dá kámoše na celý život jako mně.

Jak se coby člen vedení díváte na změny u A-týmu?

Jsou jednoznačně k lepšímu. Áčko má řád, pravidla, dynamiku. Vypadá to dobře. Na druhou stranu není nikdy nic tak

růžového, takže je čeká ještě spousta práce směrem k play off, aby mohli postoupit. Z trenérského hlediska vidím

obrovský rozdíl v obranné činnosti, protože když hráli proti Mladé Boleslavi, tak to i přes prohru odjeli na sto procent a

defenziva byla hodně dobrá. Když pak hrají v soutěži, tak už je tam trošku podcenění. Co se týká hry dopředu, tam mi

chybí přesnější zakončení, což je ale bolest celého českého florbalu. I když kluci začínali s florbalem odmala, tak mi u

nich chybí základy. Podívejte na oba Švédy, které u Kanonýrů máme – ti jsou v základech dál. Možná mi chybí

pestřejší obranné systémy, zatím hrajeme jen jeden. Ale věřím, že směrem k play off to kluci vyladí tak, aby soupeře

byli schopní překvapit. Za mě áčko dobré.

Zatím jsme mluvili o florbale z pohledu hráče a trenéra. Pro vás je to ale i zaměstnání, protože máte prodejnu

florbal.com.

Tam je největší radost, když odchází člověk, podá nám ruku a řekne, že to ještě nezažil. Často v obchodech slýcháte,

že dělají dobrý servis, ale je to jen fráze. My se to snažíme naplnit. Máme v prodejně hřiště, aby si vše lidi vyzkoušeli.

Máme na vyzkoušení 2000 holí, nekupují u nás zajíce v pytli. Chodí k nám i mladí kluci, kterým rovněž poradíme, jak

správně vystřelit. Někdy si ale říkám, jestli toho florbalu není už trošku moc – hraji, trénuji, florbalová prodejna, za

manželku mám florbalistku...

Pak utíkáte na windsurfing?

Nemám v něm žádné cíle, ale nesmírně mě baví ze své podstaty. Vyčistím si u něj hlavu, a jestli mi něco vykouzlí

rohlík na puse, tak když se mi v něm něco povede. Taky už ho nějaký pátek dělám a snažím se být na vodě 30 až 35

dní v roce. V Česku jsou výtečné revíry Nové Mlýny u Mikulova, Nechranice u Chomutova či Lipno. Ale když pak

člověk jezdí oceánskou vlnu, zjistí, že je to úplně jiný level. A tak s jednou partičkou jezdím už od roku 2002 na

Kanáry, kde je to opravdu skvělé.